Petr Svoboda

Na Českomoravské vrchovině se vždy rodili pořádní a správní chlapi. Těžká práce na polích a v lesích v tomto regionu se geneticky projevovala po mnoho generací. A právě tam v Budišově na Třebíčsku se narodil Petr Svoboda. Asi měl štěstí, že to bylo právě pět let před listopadovou Sametovou revolucí, která přinesla řadu změn. Petrovi rodiče a prarodiče získali v restituci pole a lesy, a tak Petr musel od mládí i usilovně pracovat, pomáhat rodičům při práci na vrácených pozemcích. Už ve třinácti letech se naučil řídit traktor a tvrdil, že je nejrychlejším traktoristou na světě. Práce mu dodala dynamickou sílu, která z něj později při sportu jen sršela. V Budišově nejraději lítal s míčem po fotbalovém hřišti, vynikal i jiných sportech. Při fotbale utíkal všem protihráčům a fotbaloví fanoušci při mládežnických utkáních radili: „Přihraj míč Svobodovi, on uteče a dá gól!“ Během středoškolských studiích v Třebíči  si Petra všiml zkušený atletický trenér Pavel Svoboda. Petr hned při prvních závodech mezi dorostenci vyhrál skok vysoký, dálku i sprint a vlastně bez většího tréninku byl zařazen do prvoligového družstva třebíčských mužů, kteří tenkrát závodili za klub TJ JE Dukovany. A Petr byl jedním z těch, kteří měli atomovku někde ukrytou v sobě a nejenom v názvu klubu. V šestnácti letech mohl kluk z Budišova soutěžit v první lize mužů. Možná proto i odmítl nabídku jednoho prvoligového fotbalového klubu, ať přestoupí k nim a hraje s nimi dorosteneckou ligu. Bohužel jen dorosteneckou a on už měl jistotu seniorské, byť atletické. To se psal rok 2000 a Petrovi bylo šestnáct let. Pavel Svoboda v něm viděl vícebojaře a Petr měl pro tuto disciplínu zajisté řadu předpokladů.

Už o rok později oblékl reprezentační dres při MS do 17 let v maďarském Debrecenu a to jako dálkař, byť více toužil po startu v osmiboji. A vícebojařský sen se mu nesplnil ani o rok později, stále měl drobná zranění. Přesto se o něm začalo říkat mezi atletickými odborníky, že v něm vyrůstá nástupce vícebojařů Změlíka, Dvořáka a Šebrleho. Na  MSJ na Jamajce v roce 2002 reprezentoval na 100 m a 110 m překážek. Stejně jako v Debrecenu však žádnou velkou díru do světa neudělal. To už začal spolupracovat s pražským trenérem Luďkem Svobodou), nejprve do Prahy dojížděl a brzy za trenérem do pražské Dukly odešel. Do nejúspěšnějšího českého atletického klubu v historii.  Z „budišovského“ kluka se stal Pražák.

Vybral si skupinu sprinterů a především překážkářů, v níž před lety vyrostli skvělí překážkáři – halový mistr Evropy Aleš Hofer, medailista z MS Slovák Igor Kováč, a v té době v ní trénovali nejlepší čeští překážkáři té doby Ladislav Burdel, Stanislav Sajdok a Jan Čech. Skupina se začala orientovat i vícebojařsky, na závěr kariéry sem přišel mistr světa a světový rekordman v desetiboji Tomáš Dvořák. Přidali se další vícebojaři Antonín Vácha, Lukáš Patera a později i Josef Karas. Petr tedy usoudil, že může zabít dvě mouchy jednou ranou – vylepšit překážkářské dovednosti a vedle Tomáše Dvořáka i pochytit hodně z vícebojařského tréninku. 

V halové sezóně 2003 poznal, že spolupráce s pražským trenérem je velice prospěšná. Dvakrát vylepšil český juniorský rekord v běhu na 60 m překážek a snil o překážkářském úspěchu v létě na MEJ v Tampere, buď na překážkách, nebo v desetiboji. Do Prahy dojížděl  častěji. V úvodu sezóny zaběhl osobní rekord na 110 m překážek a až do MEJ figuroval v první trojici evropských juniorských tabulek. Ke startu v desetiboji však vůbec nedošlo. Petra stále trápily různé svalové problémy a skoro netrénoval. Na MEJ nakonec startoval, ale překážkový závod pro něj skončil už v rozběhu. Od podzimu změnil třebíčskou střední školu za pražskou a zůstal trénovat už jen v Praze.

Sezona 2004 však jako "přes kopírák" odrážela předchozí. Na úvodních závodech se poprvé v životě dostal na stodesítce s překážkami pod 14 sekund a pak přišly opět problémy, svalové i opakované výrony kotníku. Až na podzim se dokázal opět zlepšit už na 13,87 a zařadil se tím výkonem mezi nejrychlejší evropské překážkáře do 23 let. Desetibojařské sny ho však stále neopouštěly.

Konečně se v hale 2005 dočkal i vícebojařského dílčího úspěchu. Poprvé v kariéře se objevil mezi vícebojaři na HME v Madridu, na něž se nominoval vítězstvím při halovém mezistátním utkání ve Francii (5899 bodů, výkon patřil mezi desítku nejlepších v Evropě v sedmiboji).  Madridský sedmiboj však pro něj skončil hned po úvodní, byť vyhrané disciplíně, po běhu na 60 m. Za cílem si natrhl stehenní sval! Určitě netušil, že to bude jeho poslední vícebojařské klání. Léčení trvalo hodně dlouho a celá letní sezóna 2005 nestála za nic, byť v ní oblékl reprezentační dres při ME do 23 let v Erfurtu, ale ani tam se mu nepodařilo projít sítem rozběhů…

Nejvýraznější sportovní talentové mívají jednu velkou potíž. Většinou jsou „křehcí“! Jejich tělesná schránka nezvládá intenzivní trénink a jedno zranění střídá další. Právě proto řada talentů nikdy nepředvede to, co v nich je. A byl případ i Petra Svobody.  V letech 2003 až 2006 vždy předvedl jeden ojedinělý výkon, který jej katapultoval do české, ale i evropské špičky, ale zopakovat jej byl nadlidský výkon. Stále jej brzdila zranění. S trenérem Luďkem Svobodou často probírali, v čem může být problém, a shodli se k závěru. Většina zranění vzniká po skokanských, či vrhačských trénincích a tak zkusíme jen běhat. Petr těžce nesl, že se nestane nástupcem Změlíka, Dvořáka, či Šebrleho, což o sobě často slýchal a čítával. Ale zkusit to chtěl, vlastně musel…A tak se jeho příprava od podzimu 2006 začala odvíjet pouze sprinterským a překážkářským směrem.

Už v halové sezóně 2006 se Petr hodně zlepšil v běhu na 60 m překážek a časem 7,66 se poprvé v kariéře zařadil mezi nejrychlejší překážkáře Evropy a světa. Poprvé se stal halovým mistrem České republiky a poté zažil, co to je vyhrát rozběh na HME v Birminghamu. Semifinále se mu už tak nepovedlo, ale 11. místo na HME bylo jeho zatím životním úspěchem.

Před letní sezónou 2007 si dal velký cíl – probojovat se na MS v Ósace.  Poprvé v kariéře se stal i mistrem ČR na 110 m překážek. K limitu na něj se přiblížil hned v úvodu letní sezóny a pak začal požadovaný čas 13,60 ohrožovat v každém závodě. Konečně vydržel celou sezónu zdravý, a byť limit pro Ósaku nesplnil, poznal, jak málo mu chybí k tomu, aby se stal skvělým překážkářem.

Co se nepodařilo v létě 2007, to se Petrovi povedlo v hale 2008. Opět si vylepšil osobní rekord na 60 m překážek a poprvé mohl startovat na Mistrovství světa. V hale ve Valencii se neztratil a mohl si zapsat první velký světový úspěch – běžel semifinále na HMS, byl mezi šestnácti nejlepšími překážkáři světa! To ho neskutečně povzbudilo a Petr začal mít pravý profesionální přístup ke všemu, co k velkému sportu patří. A odměnou mu byla letní sezóna, v níž hned dvanáctkrát běžel lépe, než byl stávající český rekord 13,48 na 110 m překážek. Poprvé to bylo při Zlaté tretře v Ostravě, v tom závodě, kde Dayron Robles vylepšil světový rekord časem 12,87. Petr doběhl v čase 13,48 a radoval se z vyrovnaného letitého českého rekordu. Už o čtyři dny později se po výkonu 13,43 při Memoriálu Josefa Odložila v Praze už o český rekord dělit nemusel. Pronikl do evropské špičky a pozvání na velké závody se jen hrnuly. Běhal nejprestižnější světové mítinky seriálu Golden League a nepočínal si na nich špatně. Světová špička ho začala brát vážně. Zvláště poté, kdy při MČR v Táboře zaběhl skvělý český rekord 13,29. Petr Svoboda se dostal do desítky nejlepších překážkářů světa a začal snít o olympijském finále v Pekingu!

Výkony v sezóně 2008 vynesly Petrovi nominaci na OH do Pekingu. Petrovi se splnil velký olympijský sen, ale do čínské metropole nejel jen pro Coubertinovo heslo: „Nejde o to zvítězit, jde o to se zúčastnit.“ Petrovi patřil časem 13,29 výkon do první světové desítky, a byť byl mezi světovou špičkou nováčkem, chtěl postoupit do finále. V Pekingu byly překážkové závody jedním z největších taháků her. Proč? Čínská ikona sportu Liu Xiang, byl v této disciplíně světovým rekordmanem i mistrem světa, a tak se v Pekingu protáhla tato disciplína do čtyř dnů. Pořadatelé chtěli naplnit „Ptačí hnízdo“ do maximálního počtu diváků každý den a Liu Xiang toho byl zárukou. S tím se překážkáři museli vyrovnat, byť se na ostatních velkých akcích vměstná celý překážkářský program do dvou dnů. Ne všichni se s tím dokázali vypořádat.  Liu Xiang už v rozběhu „rozplakal“ vyprodaný stadion, to když musel kvůli problémům s achilovkou svůj rozběh vzdát. Petr Svoboda prošel naopak sítem rozběhů i meziběhů naprosto hladce a stál před ním boj o finále! Tři běhy po sobě, každý den jeden, s tím se Petr nikdy nesetkal. Vlastně se to nedá ani natrénovat. V semifinále uspěli ti, co si mohli dovolit běhat rozběhy na půl plynu, a to si Petr nemohl dovolit. Po dvou výborných výkonech 13,43 a 13,41 se mu semifinále už tak nepovedlo a čas 13,60 na osmičku nejlepších nestačil. Petr byl zklamaný, ale za 12. místo na OH by rok před tím bral cokoliv. Po OH si trochu spravil chuť na mítincích Golden League, kdy v Curychu na Weltklasse i v Birminghamu dokázal porazit několik finalistů OH. Výsledky na velkých mítincích seriálu Golden League mu vynesly i právo účasti na Světovém atletickém finále ve Stuttgartu a tam se Petr představil ve velkém stylu. Nováček na takové akci si v krajní osmé dráze počínal jako zkušený borec a nakonec byl nad jeho síly jen vítězný medailista z OH Američan David Oliver. Petr Svoboda zaznamenal svůj první velký medailový úspěch na světové akci a sezónu končil v první desítce světových překážkářů a to nejen tabulkově, ale i v žebříčku IAAF (později Ranking  All-athletics). 

Výsledek v olympijské sezóně posunul Petra Svobodu opět o kousek dál. Světoví překážkáři je museli brát hodně vážně. Jeho přístup k tréninku, ale i k dalším aktivitám, se opět vylepšil a Petr toužil po dalších úspěších. A ty přišly záhy. Halovou sezónu 2009 začal velmi dobře a už v únoru v Dusseldorfu překonal 21 let starý český rekord (ten držel bývalý člen skupiny trenéra Luďka Svobody Aleš Hofer) na 60 m překážek časem 7,55 a zařadil se k favoritům HME v Turíně. Z Dusseldorfu si však kromě rekordu přivezl i svalové zranění a až do Turina nežel jediný závod. Na HME odjížděl v nejistotě, jak to tam dopadne, vydrží jeho sval. V tréninku držel, ale co s ním udělají tři běhy během jednoho dne? V rozběhu, který vyhrál naprosto jistě v čase 7,59, se ujistil, že sval drží. V semifinále si dovolil závěr vypustit, přesto semifinále vyhrál v nejlepším čase před obhájcem titulu Gregory Sedocem a bývalým mistrem světa Ladji Doucourém a vyrovnal v něm svůj český rekord časem 7,55. Do finále nastupoval jako největší favorit. To se už tak nepovedlo, hlavně technicky. Možná, že se projevil výpadek v tréninku a tři běhy v jediném dni už byly moc, nebo Petr moc chtěl a běžel až moc křečovitě. Petr dřel, bojoval, ale Ladji Doucouré i Gregory Sedoc, tedy ti dva, které v semifinále i s vypuštěným koncem hladce porazil, mu porážku oplatili. Petr bral bronz, svůj první bronz z velké mezinárodní akce a poprvé si vychutnával pocit stát na stupních vítězů. 

Letní sezónu začal výborně a hned v květnu splnil limit pro účast na MS a při memoriálu Josefa Odložila chtěl útočit na svůj český rekord. V závodě vedl, ale pak ucítil bolest ve svalu a musel zvolnit. Cílem prošel chůzí a musel se dívat jak Dexter Faulk oslavuje rekord mítinku časem 13,19. Věděl, že běžel před ním… Zranění mu pak neumožnilo obhajovat domácí mistrovský titul a trpělivě se chystal k návratu na dráhu před MS. První závod po zranění se mu nepovedl čas v Birminghamu 13,91, byl zklamáním. Před MS si zajel ještě do Wattenschiedu, kde vyhrál časem 13,44, a před světovým šampionátem ho uklidnil. V Berlíně si počínal jako zkušený borec. Jistě vyhrál svůj rozběh časem 13,56 (daleko za ním skončil současný světový rekordman Aries Merritt) a pak si v semifinále„odkontroloval“ druhým místem za Terencem Trammelem časem 13,33 (pouhé 4 setiny za svým českým rekordem) postup do finále, do prvního světového finále v kariéře. Tam stál jako jediný z překážkářů, kteří nemají „afroamerický“ původ, ale neztratil se mezi nimi. Nezopakoval sice výkon ze semifinále, ale čas 13,38 mu vynesl šesté místo na světě.  Kromě Petra stál ve finále světového šampionátu v Berlíně v nekratších sprintech už jen jeden atlet bílé pleti a to na 200 m Ramil Gulajev. Ten doběhl osmý a tak si Petr přivezl z Berlína i post nelepšího sprintera bílé pleti na světě. A tuto svou pověst potvrzoval i po MS při mítincích Golden League i ve světovém atletickém finále, kde sice nenavázal na 2. místo ze Stuttgartu, ale ani 4. místo nebylo k zahození. Před Petrem stály další výzvy…

Světoví překážkáři už o Petru Svobodovi věděli a museli si na něj dávat pozor. Asi je moc nepřekvapilo, že Petr zahájil halovou sezónu 2010 nejlepšími světovými časy roku. Hned v prvních závodech v Jablonci se dostal pod 7,60, koncem ledna porazil, kompletní světovou špičku na mítinku v Karlsruhe a navíc tam zaběhl i nový český rekord světovým časem 7,50 a usadil se v čele světových tabulek. Svou formu pak dokázal při domácím šampionátu v hale ve Stromovce, kde doslova ohromil skvělým časem 7,44, který jej zařadil do první desítky světových halových tabulek všech dob. Petr odjížděl jako jeden z favoritů na HMS do katarského Dauhá. Tam jistě prošel rozběhem i semifinálovým během, ale forma z domácího šampionátu už chyběla. Ve finále zaběhl 7,58 a to stačilo na páté místo. Petr byl opět zklamaný, i když páté místo na MS bylo jeho největším výsledkem na světovém kolbišti v bojích o cenné kovy.

Formu z halové sezóny přenesl i do letní sezóny, které měla vrcholit evropským šampionátem v Barceloně. Po hale byl Petr dle žebříčku IAAF nejlepším evropským překážkářem, a tak bylo jasné, s jakým cílem do sezóny jde.  Už v polovině května začal závodit na stodesítce a v Ostravě při Extralize výborných 13,42 a o tři neděle později přepisoval opět rekordní listinu České republiky. Při memoriálu Josefa Odložila na Julisce, na jeho oblíbeném stadionu, zaběhl čas 13,27 a dostal se do čela evropských tabulek. Na mítincích Diamantové ligy se mu zpočátku roku moc nedařilo, v Římě byl po kolizi na překážce až osmý, v Laussanne byl diskvalifikovaný pro ulitý start.  Formu však ladil směrem k Barceloně a ta stoupala. V Třinci vyhrál další ze svých domácích titulů Mistra republiky za čas 13,33 a týden před ME doběhl čtvrtý v Monacu při Diamantové lize v čase 13,30. Colin Jackson, bývalý světový rekordman na 110 m překážek a stále ještě evropský rekordman, který je expertem Eurosportu, upozorňoval před začátkem barcelonského šampionátu na jména atletů, kterých si mají příznivci atletiky nejvíce všímat. A mezi nimi jmenoval Petra Svobodu. Asi dobře vytušil, že si Petr do katalánské metropole veze formu jako hrom. Rozběh Petr „proklusal“ za 13,50, naprosto suverénní byl i v semifinále, kde všechny své soupeře nechal za sebou „o parník“. Před finálovým závodem si věřil. Odstartoval velice dobře a šel hned do čela závodu. Svůj náskok neustále zvyšoval, vedl snad o metr až do šesté překážky. Na ní zakopl, ztratil rytmus a kolem něj se přehnalo skoro celé startovní pole. Zvítězil Brit Andrew Turner v čase 13,27, ten Turner, kterému v semifinále nadělil Petr skoro dva metry. Španělská televize později i stanici Eurosport pak dlouhou dobu střídala záběry na radujícího se Turnera a na Petra sedícího a truchlícího na dráze s rukama na očích. Později Petr přiznal, že už se viděl v cíli jako vítěz a že asi na chvíli ztratil koncentraci a to se na překážkách nevyplácí…bylo z toho sedmé místo a velké zklamání, které chtěl Petr co nejdříve napravit… Petr měl v Barceloně na velký výkon…

Na nevydařený finálový běh z ME v Barceloně chtěl rychle zapomenout a k tomu měla sloužit halová sezóna 2011 s vrcholem při HME v Paříži. Petr se na ni skvěle připravil a nikoho nepřekvapilo, když se po prvních halových závodech v Jablonci opět dostal do čela světových tabulek časem 7,56. Pak vyhrál všechny své následující závody, v Chemnitzu, Moskvě a světovou pozornost získal nejvíce v Dusseldorfu. Tam se po letech problémů s achilovkou vracel na evropskou scénu světový rekordman v běhu na 110 m překážek Lui Xiang. Petrova forma však byla velká. Mítink v Dusseldorfu jistě vyhrál v čase 7,57, porazil Liu Xianga a všechny světové agentury tomu věnovaly velkou pozornost. Nejlepší světové časy roku pak vylepšil na své dráze ve Stromovce, kde kraloval domácímu halovému šampionátu. V rozběhu předvedl lehce 7,51 a ve finále se dostal pod hranici 7,50 k času 7,48, o tři dny později vyhrál mítink ve Stockholmu časem 7,55 a jako v sezóně neporažený překážkář odjížděl na HME do Paříže. Tam se musel potýkat od prvních kroků pobytu v městě nad Seinou, pod Eiffelovkou s přízní lovců autogramů. O ten Petrům byl neskutečný zájem, vždyť byl jednou z nezářivějších hvězd šampionátu.

V duchu mu však stále běhaly myšlenky na loňskou Barcelonu. I tam byl jasným favoritem a nebylo z toho nic. Nic nepokazit, to bylo to, nad čím Petr v Paříži stále uvažoval. A poučení z Barcelony si přinesl i na dráhu haly Bercy. Suverénně vyhrál rozběh v čase 7,55 a stál na startu finálové běhu. Opět jako favorit, na nějž se upíná největší pozornost diváků v hale a všech českých příznivců atletiky. Nesmí zklamat. Soustředění z něj vyzařovalo, když zaklekal do bloků. Po výstřelu vyrazit k první překážce a na ní lehce zakopl. „Nesmí se opakovat Barcelona,“ pomyslel si v tom okamžiku. Bouchla v něm ta jeho dukovanská jaderná elektrárna, neskutečně zrychlil, další chybičku už nepřipustil a běžel si pro titul mistra Evropy. Pak mohla vypuknout v hale Bercy jeho nesmírná radost, strhnul ze sebe dres, poskakoval svlečený do půl těla po dráze, obíhal čestné kolo s českou vlajkou a vůbec mu nevadilo, že televizní komentátoři řeší jeho údajné vykročení z dráhy před cílem. To vykročení tam bylo, ale náskok byl tak velký, že nikomu v běhu nepřekážel a tak se ani žádný protest soupeřů nekonal. Potom už přebíral zlatou medaili na stupních vítězů a vychutnával si tóny české státní hymny. Splnil svůj atletický sen a toužil po dalších úspěších… Sezóna 2011 byla Petrovou sezónou snů. Nastoupil na start sedmi závodů, v nich absolvoval jedenáct běhů a ani jednou nezakusil hořkost porážky. Na všech závodech zaběhl výkon pod 7,60, což je čas světové extratřídy, to se nepodaří každému. Ve světovém žebříčku All-athletics byl s nepříliš velkou bodovou ztrátou na ty absolutně nejlepší na Olivera, Roblese, Trammela, Liu Xianga, jako jasně nejlepší Evropan. Před Petrem byla skvělá snová budoucnost…ale nemělo to dlouho trvat! 

Při soustředění na Kanárských ostrovech si zranil nohu. Tím nastaly měsíce a měsíce vyšetření, rehabilitací, léčení, operací a rekonvalescencí...v roce 2012 a 2013 se nemohl postavit na start závodů.

Do závodních bloků se vrátil v roce 2014 a vlastně po dvou letech absolvoval v červnu první závod. Už ve svém třetím závodě splnil limit na ME, kde se probojoval do finále. Cestou si zlepšil osobní rekord na 13,39! Ve finále doběhl šestý, po diskvalifikaci soupeře byl náhle pátý. V anketě Atlet roku získal deváté místo, i za svůj skvělý comeback. V přímém přenosu předávání ocenění si dokonce zazpíval.

Na pražském halovém mistrovství Evropy v roce 2015 se chtěl Petr předvést v co nejlepším světle. Z rozběhu i semifinále se dostal do bojů o medaile, ve finále však vršil chyby už od startu a doběhl osmý. Venkovní sezona mu poměrně přála, ale na mistrovství světa v Pekingu se ukázalo, jak je štěstěna vrtkavá. Po rozběhu byl nejdříve diskvalifikován, později byl uznán protest, dostal se do semifinále, ale čas 13,67 byl daleko od finále.

V roce 2016 se Petr po poradě s lékaři a trenérským týmem vynechat halovou sezonu, aby se mohl co nejlépe připravit na vrchol sezony - olympijské hry v Riu. V rozběhu byl diskvalifikován, po uznaném prostestu běžel semifinále. Doběhl osmý a celkově bral osmnácté místo.

 

Bio

Datum narození: 10. 10. 1984
Oddíl: PSK Olymp Praha
Disciplína: 110 m překážek
Trenér: Ludvík Svoboda

Osobní rekordy

110 m př.: 13.27 NR (2010)
60 m př.: 7.44 NR (2010)

Úspěchy

2007: HME - semifinále
2008: HMS - 16.
2008: OH - semifinále
2009: HME - 3., MS - 6.
2010: HMS - 5., 2010: ME - 6.
2011: HME - 1.
2014: ME - 5.
2015: HME - 8., MS - semifinále/23.
2016:OH - 6. v rozběhu (13,65), 8. v semif (13,67)
2016:Memoriál Jos. Odložila - 6. (13,77), Spitzen Leichtathletik - 2. (13,70)
2016:VC Tábora - 1. (13,59), VC Nového Města n. Met. - 1. (13,59)
2016:Memorial Kamili Skolimowskiej - 4. (13,70), Great North CityGames Newcastle - 4. (14,41)
Petr Svoboda
Petr Svoboda
Petr Svoboda
Petr Svoboda

Děkujeme za vaši pomoc

sponsor sponsor sponsor sponsor sponsor sponsor